Znáte to. Není všechno zlato, co se třpytí. Ke knize „Z Buicku 8“ jsem přistupoval s obrovským nadšením právě proto, že pod ní byl podepsán Stephen King, slavný a léty i mnohými výbornými romány prověřený autor temné literatury. Jako vždy jsem se těšil na napínavý příběh s podtextem neuchopitelného tajemství, kterým se vyprávění o zapomenutém automobilu zn. Buick Roadmaster, z jehož kufru se jako z jiné dimenze čas od času vynořují neznámé věci a organismy, rozhodně jevilo být. Jak jsem však dál a dál pokračoval ve čtení, ke své nelibosti jsem pomalu začal zjišťovat, že něco jaksi není v pořádku. Děj románu mě ne a ne pohltit, podvědomě jsem každé další pokračování ve čtení odkládal a odkládal, místo abych se od něj utrhoval, musel jsem se nutit, což ve vztahu ke Kingovi znamenalo zcela novou, celkem zásadní zkušenost. A když jsem otočil poslední stránku a nezjistil, že by ve mě kniha zanechala výraznější dojem, musel jsem se celkem logicky ptát, jak je to možné? Odpověď byla nasnadně. Stalo se mi totiž co jednomu z hrdinů příběhu - Nedu Wilcoxovi - synovi policisty zahynuvšímu při výkonu služby. Chtěl totiž rovněž slyšet příběh, který má začátek, prostředek i konec, kde se všechno vysvětlí, jenže nic takového v knize „Z Buicku 8“ není možné nalézt.
Na první pohled ovšem, jak už bylo výše zmíněno, skutečně kniha nabízí celkem zajímavou zápletku. Příběh se odehrává v západní Pensylvánii v rámci policejního okrsku ve smyšleném městě Statler, kde Ned Wilcox, postižený nešťastnou smrtí svého otce Curta, mezi otcovými bývalými spolupracovníky tráví poměrně hodně času. Tak si jednoho večera všichni místní policisté sednou a vypráví mu o událostech, které do značné míry poznamenaly chod statlerské policejní základny a ve kterých i Curt Wilcox sehrál svoji roli. Před drahnými léty totiž jedna z hlídek nechala na základnu přivézt opuštěný automobil zn. Buick Roadmaster, který jeho záhadný majitel nechal stát na místní čerpací stanici a nenávratně zmizel. Automobil od počátku začal jevit známky jakési neobvyklosti, spočívající v tom, že v něm kupříkladu nebyly objeveny žádné obvyklé stopy jako prach, hlína či nečistoty, nebo že v pneumatikách nebyl jediný zaražený kamínek a všechny schválně nastrčené automobil sám o sobě po chvíli vystřeloval ven. Proto jej velící seržant nechal odstavit do haly „B“ a z Buicku se stalo veřejné tajemství policejní jednotky ve Statleru, které čas od času předvedlo nevysvětlitelnou záhadu, jako barevné ohňostroje bez průvodních znaků pravého ohně, vynoření záhadných malých bílých listů, neznámých druhů živých tvorů připomínajících netopýry a v jednom případě dokonce i bytosti vzdáleně podobné lidskému jedinci. To vše prostřednictvím samovolně se otevírajícího kufru, který tím pádem mohl připomínat něco jako dveře do jiné dimenze. Tím spíš, že v několika případech v kufru Buicku zmizeli i lidé ze Statleru a okolí (včetně jednoho z policistů) a nikdy už pak o nich nikdo neslyšel. King v celém vyprávění ústy jednotlivých policistů dále popisuje nejdůležitější zážitky jednotky s Buickem, která jej mimo jiné po celá léta také zkoumala, všechny nezvyklé události zaznamenávala na video a vyvržená stvoření pitvala. Závěrem se ovšem dostává k tomu, že statlerští policisté stejně nikdy nic nezjistili, a tak Buick stojí v hale „B“ dál a všichni čekají, až se rozpadne. Buick samozřejmě mezi tím vším poznamenával i soukromé životy všech hlavních hrdinů, ale definitivní odpovědi na to, co za tím vším je a proč se to tak stalo, se nám zkrátka nedostává. Autor zůstává pouze u načrtnutí úvah a nápadů a zřejmě nechává na čtenáři, aby si sám našel cestičku k pochopení.
To ale neznamená nic jednoduchého či dokonce řešitelného. Ba dokonce mám pocit, že nakonec zůstává jen u načrtnutí oněch úvah a nápadů, protože, ať už to beru z jakéhokoliv konce, cestička k pochopení prostě není. Ano, záhadný Buick Roadmaster nejspíš ovlivnil spoustu dění na policejním okrsku ve Statleru, ale je otázkou, nakolik za to nakonec nemohl život samotný. Nejspíš byl i bránou „někam jinam“, ale nikdo neví kam, protože odvaha a chtění po poznání hlavních protagonistů nikdy nesahaly až k pokusu proniknout „tam“ prostřednictvím Buickova kufru. Podle všeho tedy Buick skutečně stál dál a dál v hale „B“ a pokud se nerozpadl, stojí tam dodnes. Nikomu svým způsobem neubližuje, takže nikdo nemá potřebu řešit jeho existenci a všichni se navenek tváří, jako kdyby nebyl. V tomto otevřeném zakončení ovšem nevidím hlubší smysl, neboť příběh, byť pravda sycený obvyklou dávkou záhadnosti, takto čtenáři nedává možnost, aby jej pochopil, a na druhou stranu, zůstane-li čtenář po přečtení v nevědomosti (což může být v jiných případech vítaným ukončením vyprávění, poskytujícím nevídaný prostor pro vlastní fantazii), nemá šanci jakkoli své myšlenky upínat směrem, který by mu mohl přinést alespoň trochu vzrušivého domýšlení. Což je pro román, který si podle všeho klade celkem vysoké cíle, obecně hodně málo, natož je-li pod ní podepsán pan King. Samozřejmě, nemohu vyloučit možnost, že jsem ve svém nepochopení zůstal sám, ale přes to všechno se nemůžu zbavit pocitu, že tomu tak není. Mám-li být upřímný, jsem „Z Buicku 8“ zklamaný. Zklamaný jako děcko, které ač si přálo model Formule 1 na dálkové ovládání, našlo pod vánočním stromečkem jen plastového Wartburga na setrvačník, který ještě ke všemu nefunguje. Což je slabota, jinými slovy řečeno.